pan-Aves


Zleva doprava: ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus), zdroj: flickr.com (JMJ32); Gigantoraptor a Alectrosaurus, autor Luis V. Rey

Baraminologie dokazuje evoluci dinosaurů: kreacionizmus ve vědecké literatuře

    Baraminologie je kreacionistická pseudověda vzniklá začátkem 90. let, která se snaží reflektovat pevné místo fylogenetiky (vědy zabývající se rekonstrukcí evoluční historie) v moderní biologii a vůbec se zdá být ze všeho nejvíc inspirovaná tím, že kladistika je vážně cool věc. Je sice těžké dělat fylogenetiku, když popíráte existenci fylogeneze; pořád ji ale můžete imitovat – takže stejně, jako má kladistika své monofyly, parafyly a polyfyly, má "baraminologie" monobaraminy, holobaraminy a polybaraminy.
    Baraminologická studie Wooda (2010) byla jedním z nejznepokojivějších textů, jaký jsem kdy četl. Záměrně nedávám slovo studie do uvozovek. Woodův článek není jen obvyklou parodií na vědeckou práci, jakou by dokázala vyplodit i cvičená opice* a která má s výplní skutečných vědeckých časopisů společný jen celkový formát a jakýsi náznak seznamu literatury. Autor v něm provedl něco, co není úplně nepředstavitelné ani na stránkách běžného vědeckého časopisu. To neznamená, že by jádrem práce bylo cosi objevného – jeho "baraminologická" distanční analýza je vlastně fenetika, seskupující organizmy podle morfologické podobnosti do "clusterů" (zde vydávaných za "stvořené druhy", čili baraminy), z nichž se Wood následně pokusil sestavit klasifikaci. Mainstreamová věda dělala před padesáti leti vlastně úplně totéž; jenom přešla k postupům spoléhajícím se výhradně na odvozené znaky (souhrnně nazývaným kladistika), které dovedou odlišit evolučně relevantní podobnosti, zděděné od společného předka, od podobností konvergentních, které o průběhu fylogeneze nic nevypovídají. Takové ambice Wood samozřejmě neměl a jeho článek by také pochopitelně žádný skutečný žurnál neotiskl, ale je pozoruhodné a zároveň trochu děsivé, jak málo by stačilo vynechat nebo upravit, aby se tento stav změnil. Jistě, je tady řada pasáží, které rozezní poplašné zvonky – pomineme-li samotné citace mladozemských kreacionistů, pak např. oznámení, že podobnosti mezi lidoopy a lidmi jsou problémem "právě tak teologickým jako vědeckým" – ale jádro studie se jimi nezdá být příliš narušeno. A to je právě ono: máme tady přijatelnou vědeckou práci, která demonstruje existenci evoluce na morfologické kontinuitě mezi australopitékem a moderními lidmi; jejíž autor nicméně věří ve vesmír, který je mladší než zemědělství a indoevropské jazyky; a že kreační mýtus pastevců z doby bronzové je do posledního detailu přesným popisem historie vesmíru, nadiktovaným slovo od slova vševědoucí a všemocnou bytostí.

*Mohla by to být ta samá, kterou Huxley nahnal ke psacímu stroji, aby mu napsala Shakespearův sonet – čistě proto, že jí kreacionisté tak nesnášejí.
S evolučními stromy je spousta legrace – škoda, že je jako kreacionista nemůžete mít. Zde přichází na řadu tzv. "sad stvoření" (creation orchard): spousta malých stromků, rostoucích z pod ruky všemocnému bohu/designérovi. Kreacionista tak např. uzná, že Homo erectus a H. sapiens sapiens jsou přirozenými variacemi nadpřirozeně stvořeného lidského baraminu (až u H. habilis už si nejsou jistí); že by ale společného předka mohli sdílet i H. sapiens a šimpanz, to už je nepředstavitelné. Jakkoli YouTube komentáře obvykle nejsou místem, odkud brát hluboká moudra, jeden z nich vystihl absurditu kreacionistického postoje naprosto přesně: je to jako věřit, že dokážu přejít ulici, ale ne projít napříč městem. (Modifikováno z newcreationperson.files.wordpress.com)

    Wood působí jako onen příslovečný jednooký mezi slepými – svým pomalejším soukmenovcům z Answers in Genesis trpělivě demonstruje, že "evolucionisté" si všechny ty podobnosti mezi lidmi a australopitéky nevymýšlejí, a že Darwinovu teorii přírodního výběru skutečně vymyslel Charles Darwin. Zároveň je však na tom v jistém ohledu daleko hůř: rozumí metodologickému aparátu vědy a když chce, umí s ním dobře pracovat, chápe povahu evidence pro evoluci a není idiot; i přesto je ale kreacionistou. (Pro všechny kreo-trolly: ano, přesto, nikoli "proto". I sám Wood přiznává, že "přesto"; v tom je právě ten problém.) Ve své studii Wood (2010) explicitně uvádí, že nejistota ohledně hranice mezi lidmi a zvířaty je problémem, který lze očekávat v rámci evoluční teorie, ne u kreacionizmu. Podobné výroky to všechno jen zhoršují – když už před sebou máme někoho, kdo popírá realitu v tak masivním měřítku, jako mladozemští kreacionisté, je dost smutné dívat se na to, jak dělá krůčky správným směrem na úplně špatné cestě.
Evolution is not a theory in crisis. [...] It is not just speculation or a faith choice or an assumption or a religion. It is a productive framework for lots of biological research, and it has amazing explanatory power. There is no conspiracy to hide the truth about the failure of evolution. There has really been no failure of evolution as a scientific theory. It works, and it works well. [...]

Creationist students, listen to me very carefully: There is evidence for evolution, and evolution is an extremely successful scientific theory. That doesn't make it ultimately true, and it doesn't mean that there could not possibly be viable alternatives. It is my own faith choice to reject evolution, because I believe the Bible reveals true information about the history of the earth that is fundamentally incompatible with evolution. [...] Evolution itself is not flawed or without evidence. Please don't be duped into thinking that somehow evolution itself is a failure. Please don't idolize your own ability to reason. Faith is enough.

— T. C. Wood, 30.9.2009
Amen. Když čtu Wooda, myslím na doublethink.

    Je možné někoho s takovým způsobem uvažování přesvědčit o něčem, co odporuje jeho víře? Pochybuji, ale existuje člověk, který podstoupil heroické úsilí a pokusil se o to. Paleontologa Phila Sentera na blogu často cituji jako autora studie, podle níž bylo pro primitivní ptáky biomechanicky nemožné létat (Senter 2006); asi nejznámější je ale jeho fylogenetická studie celurosaurních dinosaurů (Senter 2007). Tři roky po její publikaci se ji autor pokusil zužitkovat i jinak: aplikoval na původně kladistickou matrici klasické vícerozměrné škálování (CMDS), které Wood užívá k vizualizaci morfologických mezer (diskontinuit), údajně dokládajících samostatné stvoření. Analýza ukázala velký stupeň kontinuity mezi neptačími celurosaury, archeopterygem a ranými ptáky, což podle Sentera (2010) mělo znamenat, že i kreacionisté musí akceptovat jejich genetickou příbuznost.
    Wood (2011) odpověděl studií, která už by nejen v recenzovaném žurnálu mohla být otištěna, ale taky v něm skutečně otištěna byla. Autor upozornil na to, že kreacionisté používají CMDS jen k vizualizaci, nikoli rozeznávání morfologických diskontinuit, což vzápětí napravil tím, když na Senterovu matrici aplikoval metodu "distanční korelace". Výsledek? Opět se ukázala přesvědčivá kontinuita, ale když Wood matrici 33 taxonů a 40 znaků rozšířil, rozpadli se celurosauři do tří clusterů: Eumaniraptora (= Deinonychosauria + Avialae), Oviraptorosauria a bazální celurosauři spolu s outgroups. Zajímavý je jazyk, který Wood volí ke komunikaci výsledků. Přisuzujme to klidně cenzuře ze strany recenzentů a editorů, ale všude se setkáme s podmiňovacím způsobem:
"Záporné distanční korelace pozorované ve dvou podskupinách, odpovídajících [taxonům] Paraves a Avialae + Deinonychosauria, by byly baraminologem interpretovány jako důkaz pro fylogenetickou nesouvislost mezi ptáky a neptačími dinosaury. Vzhledem k těmto výsledkům je možné, že by kreacionisté mohli jednoduše zpochybnit Senterova tvrzení."

"Jakákali baraminologická studie může být zpochybněna a žádná nemůže být pokládána za skutečně definitivní. Studie, která údajně předkládá důkaz významného evolučního přechodu užitím baraminologických metod, by mohla být baraminology oprávněně napadnuta. V opačném případě může baraminologii její závislost na odhalování "diskontinuit" (tj. morfologických mezer) učinit zranitelnou vůči Senterově strategii. I sám Darwin přiznal, že morfologické mezery existují, ale argumentoval, že mohou být vysvětleny vymíráním a nedokonalostí fosilního záznamu. Jak Senter (2010) dovedně předvedl, mezery ve fosilním záznamu spojujícím neptačí celurosaury s druhohorními ptáky, které byly zjevné na začátku 20. století, byly zaplněny novějšími fosilními objevy. Dokonce i v této studii reprezentují rozeznané skupiny široké spektrum morfologií. Např. skupina celurosaurů patrná na obrázku 2 zahrnuje tyrannosauroidy, kompsognátidy a ornitomimosaury, čímž naznačuje značnou morfologickou evoluci. Třeba budou další objevy pokračovat v zaplňování zbývajících mezer zaznamenaných v této práci, až dokonce i ten nejzarytější kreacionista bude muset uznat, že baraminologie podporuje evoluci ptáků z dinosaurů."
    Je těžko uvěřitelné, že tohle mohl napsat přesvědčený kreacionista, další věci ale teprve přicházejí. Ve větě uvozené frází "from a cultural standpoint" vlastně Wood popisuje, jak se spolu se svými kolegy hodlá vypořádat s tím, že jeho vlastní metoda kontradikuje jeho víru. Samozřejmě, zavrhnou metodu. (Nečekal nikdo happy end, že ne?)
    Wood cituje kreacionistické "studie" posledních let jako důkaz, že takový krok už je na spadnutí. Nejprve poukáže na své kreacionistické kolegy, kteří mu vytýkají, že se metodami začíná nebezpečně blížit evolučníkům, a popisuje, že v jeho baraminologické systematice želv někteří shledali víc evoluce, než je zdrávo (!). Menton et al. (2010) jsou citováni jako ukázka, jaké pohoršení vyvolala jeho studie dosazující australopitéka do lidského baraminu*. Samozřejmě že neprojeli jeho matrici znovu počítačem, to by nezvládli. Místo toho se obrátili ke starému dobrému argumentu o evoluční konspiraci a došlo i na pasáže z Bible. (Všichni autoři vlastně vzbuzují dojem, že by Wooda za takovou bláhovost Biblí nejradši praštili po hlavě...) Zmíněny jsou také "velmi reálné pochyby, zda by statistické metody vůbec měly být na baraminologii aplikovány", což si Wood vykládá jako úplné zavržení baraminologie.

*Wood mimochodem předpokládal, že se jeho výsledky nebudou kolegům líbit, a napsal o tom na svůj blog. Článek představuje další z jeho znepokojivých záchvatů vědecké poctivosti. ("[...] I didn't find any evidence that the horse family should be separated into different baramins. What can I do, though? Manipulate the data until it tells me what I want to hear? That's not right.")

    Senter se nyní pokouší... inu, kdo ví o co. Jeho původní práce chtěla "demonstrovat evoluční principy takovým způsobem, jemuž by kreační věda nemohla odporovat". Autor v ní citoval ústupky, které kreacionisté dělají, na důkaz mizejícího odporu proti evoluci. Wood (2011) mu šikovně zaobalenými frázemi o "kulturním dopadu" napsal, že to nejlepší, čeho může dosáhnout, je zavržení baraminologie, k němuž už stejně nevyhnutelně dochází; a že kreacionisté tady budou bez ohledu na to, jak silné budou důkazy pro evoluci. Vzhledem k tomu, že silnější už mohou být jen těžko, to není příliš překvapivé.
    Senter (2011) nicméně adresoval Woodovy námitky a nahradil vizualizační techniku (CMDS) distanční korelací, kterou baraminologové uznávají jako skutečný test genetické příbuznosti. Zároveň ovšem přišel s matricí, která byla jednak rozsáhle opravena a doplněna poznatky získanými z exemplářů v pekingském IVPP, jednak rozšířena na dinosaury jako celek. Shrneme-li Senterovy výsledky slovy PZ Myerse, zjistil, že všechno funguje až moc dobře: z dinosaurů mu zbylo všeho všudy 8 baraminů. (Pro srovnání: Benton [2008] nalezl 726 validních "druhů" neptačích dinosaurů, a ať už "neptačí" znamená cokoli, číslo se od té doby muselo zvednout o dobrou stovku.) 
Nalevo zjednodušený kladogram dinosaurů, napravo pak výsledky distanční korelace, seskupující organizmy do diskrétních skupin podle morfologických mezer. Obě analýzy pracovaly se stejnou matricí. Čárkované předěly naznačují, kde ohledně diskontinuity panuje nejistota; trojúhelníčky na kladogramu pak symbolizují parafyletické skupiny. Z kladogramu jsou zjevně vynechány outgroup (bazální dinosauriformové, Euparkeria), které ale distanční analýza podle informací autora rovněž zařazuje do největšího dinosauřího "baraminu". Zdá se také, že pozice bazálních plazopánvých (basal Saurischia) je zachycena chybně. (Zdroj: scienceblogs.com/pharyngula)

    Na první pohled jsou představují Senterovy výsledky pro kreacionisty samé dobré zprávy. Lze rozeznat sedm diskrétních skupin, oddělených od zbytku dinosaurů (nebo spíš dinosauriformů či dokonce archosauriformů, protože Euparkeria z outgroup sem spadá taky) morfologickými mezerami. Jsou to často skupiny, o kterých kreacionisté "předvídali", že půjde spíš o jediný baramin s velkou vnitřní variací než o "polybaraminy" (= "skupiny obsahující nezávisle stvořené zástupce") – např. rohatí dinosauři (Ceratopsia) a odvození sauropodi (Gravisauria). V každém baraminu se dále vyskytují aspoň nějací býložraví zástupci, což souhlasí s kreacionistickým tvrzením, že i Tyrannosaurus – ano, ten se "zuby jako steakovými noži" – byl původně býložravý. Senter také připomíná (a neumím si představit, že tu větu psal s vážnou tváří), že:
"Za třetí, přestože kreacionisté reagovali na otázku prostoru na Noemově arše tvrzením, že existovalo zhruba jen 50 "stvořených druhů" dinosaurů [citace vynechány], problém ještě lépe řeší výsledky této studie, v níž bylo nalezeno jen osm dinosauřích "druhů".
    Druhý pohled ale ukáže, že i kdyby bylo dinosauřích baraminů 50, diverzita uvnitř každého z nich by stále byla obrovská a v žádném případě by nemohla přirozeně vzniknout za sotva několik tisíc let. Číslo 8, které Senter (2011) odhalil, je už pak úplně absurdní. Základní dinosauří baramin např. zahrnuje euparkerii (která má ve fylogenezích obvykle k dinosaurům dál než žijící krokodýli), nedinosauří dinosauriformy (Marasuchus, silesauridy), bazální ptakopánvé včetně bazálních obrněných dinosaurů (Thyreophora), nodosauridy, rané marginocefaly ("lemované hlavy") včetně tlustolebých pachycefalosaurů a nejprimitivnějších rohatých dinosaurů (Psittacosaurus), rané ornitopody, bazální plazopánvé, všechny non-sauropodní sauropodomorfy a několik sauropodů a všechny teropody včetně maniraptorů. Mezi žádnýma dvěma z těchto skupin není dostatečná morfologická mezera na to, aby je analýza dokázala roztrhnout do odlišných "baraminů". Všimněme si také, na jak neintuitivních místech analýza přestřihuje kladogram: čekal bych např., že se nodosauridi budou shlukovat s ankylosauridy a ne s bazálními ornitopody.
    Autor také považuje zahrnutí marasucha, silesauridů a euparkerie za zpochybnění výroků Hama, Bergmana a jim podobných idiotů, podle nichž nikdy nebyly nalezeny fosilie přijatelných dinosauřích předků. Myslím, že Dan Madzia na Wild Prehistory dekonstruoval Bergmana (2009) daleko lépe. Senter totiž naopak našel obvyklé dinosauří "předky" (rozuměj potenciální sesterské taxony) uvnitř dinosauřího baraminu, takže podobné tvrzení by se mu naopak mohlo časem vymstít.
    V závěru studie Senter (2011) konstatuje, že případnou kreacionistickou radost z rozeznání "baraminů" s distinktními morfologiemi by měl tlumit fakt, jak ohromný baramin tvoří většina dinosaurů. Upozorňuje také na obvyklý problém s konceptem "boha mezer", který je zde aplikován komicky doslovně (baraminologové bohem zaplňují morfologické mezery). Dříve nebo později totiž mezeru nějaký objev zaplní: stačí, aby se z fosilního záznamu vynořila jedna jediná kostra, a mezera, kterou vyplňoval bůh, rázem zanikne.

    Osobně si nejsem jistý, zda je Senterova studie dobrá věc. PZ Myers je nadšený a i sám autor se zdá být spokojený sám se sebou, když říká, že ověřil predikce evoluční teorie metodami "kreační vědy". (Senterovo užívání této fráze bez uvozovek shledávám poněkud rušivým.) Stálo to však za to, uvést kreacionistické metody a citace do recenzované práce v respektovaném žurnálu? Znemožnění protistrany jejím vlastním postupem je rétoricky působivé, ale, proboha, opravdu si někdo může myslet, že to přiměje kreacionisty změnit jejich názory? Doufám, že D. Marjanović má pravdu, když píše, že publikace Senterovy práce dokazuje, že i Journal of Evolutionary Biology má smysl pro sarkazmus.

Zdroje: